Souběh více základních pracovněprávních vztahů

Jakub Lejsek

Datum publikace: 03.05.2023

Úvod

Nejvyšší soud se znovu vyjádřil k možnosti výkonu práce pro jednoho zaměstnavatele ve více základních pracovněprávních vztazích (rozsudek ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021-288). Takové nastavení je podle zákoníku práce možné, ale pouze za podmínky, že práce vykonávané v obou pracovněprávních vztazích budou odlišně druhově vymezeny.[1]

Tento nový rozsudek, je určitým doplněním již existující judikatury. K tomu, co lze považovat za práce jiného druhu, které je možné vykonávat v dalším pracovněprávním poměru, se totiž Nejvyšší soud již dříve vyjadřoval v rozsudku ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1573/2012. Šlo o případ, kdy zaměstnanec vykonával na základě pracovní smlouvy práci řidiče rozvážejícího zboží a k tomu uzavřel dohodu o pracovní činnosti, podle které měl při rozvozu zboží provádět výběr peněz. V tomto případě Nejvyšší soud vyjádřil názor, že v souběžném pracovněprávním vztahu nesmí zaměstnanec vykonávat činnosti, které představují „jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu práce sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně souvisejí s výkonem práce zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou výkonem této práce podmíněny a které mají být konány v době stanovené pro původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu práce zaměstnance sjednaného v tomto pracovním poměru.“ Vyloučeno je tedy i to, aby se činnosti v rámci různých vztahů doplňovaly, kryly či spolu jinak blízce souvisely.

Skutkový stav

V tomto konkrétním případě pracoval zaměstnanec jako lékař na urologickém oddělení nemocnice. Tento lékař měl s nemocnicí uzavřenu pracovní smlouvu, ve které byl sjednaný druh práce „lékař bez ústavní pohotovostní péče“. Zároveň lékař s nemocnicí uzavřel dohodu o pracovní činnosti, ve které se zavázal vykonávat „ústavní pohotovostní péči“.

Zaměstnanec tvrdil, že dohoda o pracovní činnosti je neplatná, protože ve skutečnosti na základě ní i pracovní smlouvy fakticky vykonával práci lékaře na urologickém oddělení a domáhal se toho, že se jedná o práci přesčas a související odměny. 

Posouzení Nejvyšším soudem

Nejvyšší soud se postavil na stranu zaměstnance. Rozhodl, že taková dohoda o pracovní činnosti je v tomto případě neplatná. Nejvyšší soud dospěl k tomu, že práce, kterou má zaměstnanec vykonávat v souběžném pracovněprávním vztahu, musí být prací jiného druhu než práce vykonávaná v původním pracovním poměru. Sankcí za nedodržení této podmínky, je pak právě neplatnost.

V tomto případě však druh práce sjednaný v dohodě o pracovní činnosti vlastně jen doplňoval ten, který obsahovala pracovní smlouva, a to o činnosti, které obvykle s prací lékaře souvisejí. Výkon ústavní pohotovostní péče byl v tomto případě totiž z druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě pouze účelově vyňat, aby se zdánlivě vyhovělo požadavkům zákoníku práce. 

Závěr

Jde o další příklad toho, jak jsou dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti často využívány k obcházení povinností vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů a také právních předpisů EU. Tato praxe je stále relativně rozšířená. Zaměstnavatelé se takto snaží obcházet ustanovení českého zákoníku práce upravující pracovní dobu, práci přesčas i minimální odpočinky v týdnu a mezi směnami.  Jedná se často o ustanovení, která transponují ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby. 

Proti praxi, kdy se zaměstnavatelé pomocí uzavírání více souběžných pracovněprávních vztahů snaží obcházet právní předpisy o pracovní době a minimálních odpočincích, se již poměrně tvrdě (na rozdíl od české judikatury) postavil i Soudní dvůr Evropské unie. Ve svém rozsudku ze dne 17. března 2021 ve věci C-585/19 explicitně rozhodnul, že pro účely poskytování minimálních denních odpočinků se všechny pracovněprávní vztahy k jednomu zaměstnavateli posuzují jako jeden celek. Doba, která je dobou odpočinku v jednom pracovněprávním vztahu, tak nesmí být pracovní dobou v tom druhém. Uvidíme proto, jakým směrem se bude vývoj legislativy a judikatury v této oblasti ubírat.



[1] § 34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.