Nejvyšší soud se v nedávném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2057/2023 vyjádřil k otázce, zda práce stejného druhu může být vykonávána současně jak v pracovněprávním vztahu, tak ve vztahu občanskoprávním (v pozici kontraktora). Dle Nejvyššího soudu takový souběh není možný.  

Skutkové okolnosti případu

U zaměstnavatele byl nastaven systém odměňování, ve kterém byli umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu s níž byli odměňováni za své umělecké výkony. Bylo-li nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon nad rámec pracovní smlouvy, uzavřel zaměstnavatel s umělci autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům honorář. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě pracovní smlouvy.

U zaměstnavatele proběhly veřejnoprávní kontroly zaměřené mimo jiné na možnost souběžné výplaty platu a honoráře, které nezjistily žádné závady nebo nedostatky. Takto nastavený systém odměňování však porušoval zákoník práce a zákon o zaměstnanosti. Zaměstnavatel proto musel přistoupit k nápravným opatřením v důsledku kterých mu vznikla škoda.

Zaměstnavatel se v souladu s § 250 zákoníku práce žalobou domáhal náhrady škody po řediteli a administrativně právní ředitelce, neboť škoda vznikla v důsledku jejich nedbalostního porušení povinností, tj. špatného nastavení systému odměňování.  

Právní posouzení případu

Nejvyšší soud se zabýval otázkou, jaký je význam právního omylu škůdce při posuzování zavinění a zda je tento omyl omluvitelný s ohledem na výsledky veřejnoprávních kontrol. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve posoudil otázku souběhu pracovního poměru a autorské smlouvy.

Dle názoru Nejvyššího soudu zaměstnavatel může svou činnost zajišťovat prostřednictvím výkonných umělců zaměstnaných buď v základním pracovněprávním vztahu, nebo na základě občanskoprávních smluv, ovšem není možné, aby umělci vykonávali stejnou činnost po část měsíce na základě pracovní smlouvy, a část měsíce na základě smlouvy podle autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu. Nejvyšší soud dovozoval, že nemůže-li zaměstnanec podle § 13 odst. 4 věta prvá zákoníku práce vykonávat v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele práce, které jsou stejně druhově vymezeny, nemůže tytéž stejně druhově vymezené práce vykonávat ani v dalším vztahu založeném občanskoprávní smlouvou. 

Nejvyšší soud dále konstatoval, že povinnosti, které byly porušeny ředitelem a administrativně právní ředitelkou, se lišily. První žalovaná (ředitelka administrativně právní sekce) měla povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího zaměstnavatele představuje kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti u ní bylo dáno. Druhý žalovaný (ředitel) nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování zavinění šlo v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany administrativně právní ředitelky. Dle Nejvyššího soudu ale bylo určité riziko spojené s takto nastaveným systémem odměňování rozpoznatelné i pro laiky, a tím spíš i pro vedoucího pracovníka. Zavinění u druhého žalovaného ve formě nedbalosti tak bylo také dáno, ačkoliv je zřejmé, že míra zavinění u ředitele byla nižší než u administrativně právní ředitelky. Výsledky veřejnoprávních kontrol, které u zaměstnavatele proběhly, neměly vliv na zavinění obou žalovaných.