Poměrně poklidné vody letošního léta rozvířil rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 ze dne 20. 7. 2020, ve kterém se Nejvyšší soud ČR negativně vyjádřil k systému odměňování zaměstnavatele s celostátní působností, který při určení výše odměny zohledňuje výši životních nákladů v místě výkonu práce.

Soudní spor byl veden mezi Českou poštou a jejím zaměstnancem pracujícím na pozici řidiče s místem výkonu práce v Olomouci. Zaměstnanec napadl způsob odměňování České pošty, která své řidiče odměňuje rozdílnou mzdou v závislosti na tom, v jakém regionu pracují. Řidič pracující v Praze má oproti řidičům pracujících v jiných regionech mzdu vyšší zhruba o 3.500 Kč měsíčně.

Zaměstnanec se proto domáhal doplacení výše uvedeného rozdílu s odůvodněním, že pracovní náplň řidiče České pošty je ve všech regionech České republiky stejná, a rozdíly mezi výší mzdy v Praze oproti výši mezd v ostatních regionech jsou tak zcela neodůvodněné.

Česká pošta se bránila tím, že řidiči s místem výkonu práce v Praze nevykonávají stejnou práci jako řidiči pracující v ostatních regionech, neboť se jedná o práci složitější, odpovědnější a namáhavější, vykonávanou za jiných pracovních podmínek. Česká pošta rovněž argumentovala, že zohledňuje též reálnou výši mezd vzhledem k nezbytným životním nákladům (například náklady na ubytování, dopravu, ceny zboží a služeb), které jsou v Praze výrazně vyšší než v jiných regionech České republiky.

Z odůvodnění rozsudku plyne, že v rámci soudního řízení proběhlo poměrně podrobné dokazování ohledně toho, zda práce řidiče s místem výkonu práce v Olomouci a v Praze je či není stejná, respektive srovnatelná. Soudy porovnávaly například obsah pracovní náplně, délku tras, počet zastávek na trase či způsob rozvrhování pracovní doby řidičů v obou regionech, přičemž dospěly k závěru, že práce řidičů v Praze a v Olomouci je stejná, resp. srovnatelná.

Uvedené rozdíly v odměňování tak byly posouzeny jako nerovné zacházení v oblasti odměňování, neboť zákoník práce ani jiný právní předpis neumožňuje, aby zaměstnavatel při stanovení výše mzdy zohledňoval regionální rozdíly v sociálně-ekonomických podmínkách, tedy reálnou výši mezd v místě výkonu práce. Zaměstnanci se přitom mohou domáhat dorovnání mezd až za tři roky zpětně a zanedbatelné není ani riziko pokut ze strany inspekce práce.

Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jistě nelze označit za překvapivé, neboť rozdíly v odměňování odrážející životní náklady dle místa výkonu práce jsou dlouhodobě diskutovanou a kritizovanou problematikou. Na druhou stranu jej lze označit za přelomové, neboť se jedná o první rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této otázce.

Ze závěru uvedeného rozhodnutí nelze bez dalšího dovodit, že by zaměstnavatelé s celostátní působností měli přistoupit ke srovnání výše mezd napříč regiony, což by v současné náročné době představovalo pro řadu zaměstnavatelů buď enormní ekonomické náklady, nebo ztrátu konkurenceschopnosti. Rozdíly v odměňování zaměstnanců pracujících na stejné pozici v Praze, případně dalších větších městech, a v ostatních regionech jsou i nadále obhajitelné, pokud jsou odůvodněny odlišnostmi vykonávané práce. Takové odlišnosti mohou tkvět například v rozdílném portfoliu zákazníků či v požadavcích na jazykovou vybavenost zaměstnance.