V rozsudku ze dne 12. 4. 2024 vydaného v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 21 Cdo 1181/2023 se Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda zaměstnavatel, který zaplatil náhradní mýtné v Rakousku na základě výzvy tamního orgánu dozoru v souvislosti s porušením předpisů o placení mýtného svým zaměstnancem (řidičem), plnil svůj vlastní závazek, nebo závazek zaměstnance, a zda mohlo dojít k uzavření smlouvy o půjčce mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k úhradě náhradního mýtného.

Skutkový stav

Zaměstnanec v období od září 2009 do ledna 2010 řídil vozidlo svěřené zaměstnavatelem v Rakousku. Během tohoto období si nevšiml, že zařízení GO-BOX sloužící k úhradě elektronického mýtného ve vozidle nefungovalo správně. V důsledku toho projel 40 mýtnými branami, aniž by zaplatil příslušné mýtné. Toto porušení předpisů o placení mýtného bylo odhaleno při silniční kontrole prováděné příslušnými rakouskými orgány.

V souvislosti s tímto pochybením obdržel zaměstnavatel dne 3. 2. 2010 od příslušného rakouského orgánu výzvu k úhradě náhradního mýtného ve výši 8 800 EUR. Zaměstnavatel tuto částku uhradil na příslušné účty výběrčího mýtného poté, co se na něj zaměstnanec obrátil.

Dne 17. 2. 2010 podepsali zaměstnanec a zaměstnavatel smlouvu o půjčce, podle které zaměstnavatel půjčil zaměstnanci částku 8 800 EUR (v přepočtu 229 020 Kč) za účelem zaplacení "pokuty". Půjčka byla úročena 6,5 % ročně a zaměstnanec se zavázal ji splácet v měsíčních splátkách 2 000 Kč. Tyto splátky skutečně začal zaměstnanec hradit v hotovosti od února 2010. Od března 2012 do května 2015 byla zaměstnanci z jeho diet strhávána měsíční částka 2 000 Kč "pod položkou – splátka půjčky".

V roce 2015 se zaměstnanec rozhodl žalovat zaměstnavatele o vrácení 36 "splátek půjčky" za období od 20. 3. 2012 do 20. 2. 2015 v celkové výši 78 000 Kč.

Soud prvního stupně

Soud první stupně shledal smlouvu o půjčce absolutně neplatnou z následujících důvodů:

1. Obcházení úpravy limitace náhrady škody zaměstnance (§ 257 odst. 2 zákoníku práce) - smlouva byla uzavřena s cílem obejít omezení výše náhrady škody, kterou může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat v případě nedbalostně způsobené škody.

2. Nesplnění podstatné náležitosti půjčky ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k 28.2.2010 (dále jen „SOZ“) - chybělo skutečné předání peněžních prostředků dlužníkovi (zaměstnanci) a jeho volná dispozice s nimi. Peníze byly zaplaceny přímo na účty rakouského úřadu jako "pokuta" udělená zaměstnavateli rakouskou policií, nikoli zaměstnanci.

Jinými slovy, soud dovodil, že smlouva obcházela právní předpisy omezující náhradu škody zaměstnance vůči zaměstnavateli, a navíc nesplňovala základní znaky půjčky, neboť zaměstnanec neobdržel peněžní prostředky do své dispozice.

Přestože soud prvního stupně shledal smlouvu o půjčce absolutně neplatnou, dovodil také odpovědnost zaměstnance za škodu, která vznikla zaměstnavateli udělením "pokuty" z důvodu porušení povinnosti zaměstnance kontrolovat funkčnost zařízení GO-BOX. Soud konstatoval, že zaměstnanec je povinen tuto škodu uhradit do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného výdělku (62 357 Kč). 

Zároveň soud vzal v úvahu, že zaměstnavateli bylo z pojištění odpovědnosti zaměstnanců za škodu způsobenou zaměstnavateli vyplaceno pojistné plnění ve výši 43 650 Kč. V důsledku toho měl zaměstnanec zaměstnavateli uhradit pouze částku 18 707 Kč jako náhradu škody.

Názor odvolacího soudu

Odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení. Zdůraznil přitom, že pro rozhodnutí věci je klíčové učinit skutkový závěr o tom, o jakou situaci se v daném případě jedná:

1) zda šlo o situaci, kdy byla zaměstnanci ze mzdy nebo cestovních náhrad srážena uplatněná částka. V tomto případě by se zkoumala platnost těchto srážek, nebo

2) zda jde o situaci, kdy zaměstnanec po zaměstnavateli požaduje zaplacení částky, kterou zaměstnavateli dobrovolně uhradil z titulu náhrady škody nebo na základě smlouvy o půjčce. 

Odvolací soud dále uvedl, že pohledávka zaměstnavatele ze smlouvy o půjčce by byla relevantní pouze v případě, že by zaměstnavatel tuto pohledávku uplatňoval formou započtení proti pohledávce zaměstnance.

Klíčovým úkolem soudu prvního stupně tedy bude zjistit, jaká byla skutečná povaha sporu – zda se jednalo o námitky proti srážkám ze mzdy/náhrad nebo o požadavek na vrácení zaplacených částek z jiného titulu. 

Nové rozhodnutí soudu prvního stupně

Soud prvního stupně zamítl žalobu i ve zbývajícím rozsahu. Při právním posouzení věci vycházel z právního názoru odvolacího soudu, že skutečnost, že půjčená částka byla zaslána na účet, který nepatřil dlužníkovi (zaměstnanci), sama o sobě nevylučuje, že reálná podstata smlouvy o půjčce byla přesto naplněna. 

Soud především vzal v úvahu, že zaměstnanec nechal zaměstnavatele uhradit "pokutu" a na její zaplacení si od zaměstnavatele "vzal půjčku". Dospěl tedy k závěru, že zaměstnanec plnil zaměstnavateli na základě řádně uzavřené písemné smlouvy o půjčce, a na straně zaměstnavatele se nejednalo o bezdůvodné obohacení.

Jinými slovy, soud shledal, že i přes to, že peníze nešly přímo zaměstnanci, reálně zde existovala půjčka, kterou zaměstnanec na základě smlouvy splácí. Zaměstnavatel se tedy podle soudu bezdůvodně neobohacoval na úkor zaměstnance.

Nové rozhodnutí odvolacího soudu

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zaměstnanci přiznal zpátky 59 293 Kč, tj. žalovanou částku minus náhrady škody neuhrazenou pojišťovnou ve výši 18 707 Kč

Odvolací soud došel k závěru, že předmětná částka 8.800 EUR nepředstavovala pokutu udělenou řidiči, ale tzv. náhradní mýtné dle rakouského práva, které bylo uloženo k úhradě zaměstnavateli jako provozovateli vozidla.

S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal, že smlouva o půjčce z důvodu úhrady náhradního mýtného je neplatná pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 SOZ. Poskytnutí finančních prostředků zaměstnanci mělo sloužit k úhradě závazku zaměstnavatele.

Odvolací soud uzavřel, že zaměstnavatel se přijetím splátek "půjčky" od zaměstnance bezdůvodně obohatil, a proto mu přiznal nárok na vrácení zaplacených částek se zákonnými úroky.

Dovolací soud

Dovolací soud se zabýval tím, jestli zaměstnavatel uhrazením náhradního mýtného v Rakousku na základě výzvy tamního kontrolního orgánu v souvislosti s porušením předpisů o placení mýtného ze strany jeho zaměstnance (řidiče) plnil svou vlastní povinnost, nebo povinnost zaměstnance.

V rámci posuzování této otázky Nejvyšší soud rekapituloval ustálenou soudní judikaturu relevantní pro daný případ, a to zejména, že:

·       za pracovněprávní nelze považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce, jako například nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.,[1]

·       „časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce postrádá též právní vztah založený tím, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci peněžní částku k zaplacení pokuty, která byla zaměstnanci uložena příslušným orgánem za přestupek… a to i v případě, že se tohoto protiprávního jednání dopustil při plnění svých pracovních úkolů“,[2]

Jak vyplývá z rakouské právní úpravy regulující hrazení mýta:

·       dlužníkem mýtného jsou jak řidič motorového vozidla, tak držitel registrace. Několik dlužníků mýtného odpovídá společně a nerozdílně,

·       použití zpoplatněné trasy bez zaplacení mýta (až už závislého na ujetých kilometrech, nebo na čase) je správním deliktem, který se trestá pokutou,

·       pokuta se neudělí, pokud dlužník mýtného vyhoví výzvě k úhradě náhradního mýtného.

Náhradní mýtné, jak také vyplývá z jeho označení, má stále povahu mýtného, není tedy sankcí za spáchaný správní delikt, kterou představuje až pokuta uložená podle § 20 odst. 1 a 2 spolkového zákona o výběru mýtného na federálních silnicích (dále jen „BStMG“). Zaplacením náhradního mýtného se lze potrestání za správní delikt v podobě uložení pokuty vyhnout. Výzvu k zaplacení náhradního mýtného orgány dozoru sice činí ve vztahu k řidiči motorového vozidla, avšak směřuje i k držiteli registrace, j ten je (vedle řidiče) – jako dlužník mýtného – oprávněn výzvě vyhovět (srov. § 20 odst. 3 BStMG).

Nejvyššího soud uzavřel, že zaměstnavatel zaplacením náhradního mýtného, k jehož zaplacení byl jeho zaměstnanec při výkonu práce řidiče vyzván příslušným orgánem dozoru podle ustanovení § 19 BStMG, hradil náklady závislé práce, a tudíž svůj závazek, nikoliv závazek zaměstnance. Rozdíl mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného podle ustanovení § 2 BStMG může představovat škodu, za kterou zaměstnanec zaměstnavateli odpovídá dle podmínek obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. 

Jen pro dokreslení dovolací soud uvedl, „že na opodstatněnosti žaloby v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu by nic nezměnil závěr, že smlouva o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 obč. zák. mezi účastníky vůbec nevznikla, neboť – vzhledem k tomu, že žalovaná plněním vlastního závazku k úhradě náhradního mýtného věřiteli mýtného nemohla současně odevzdat předmět půjčky žalobci – nebyla naplněna její reálná povaha. I v tomto případě by žalovanou přijaté částky poskytnuté žalobcem k úhradě neexistující půjčky představovaly bezdůvodné obohacení žalované, neboť by se jednalo o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (srov. § 451 obč. zák., resp. – v případě plnění přijatého od 1. 1. 2014 – § 2991 o. z.).“

Závěr

Soud shrnul relevantní judikaturu a uzavřel, že zaplacením náhradního mýtného za řidiče zaměstnavatelem došlo k úhradě nákladů závislé práce, tedy svého vlastního závazku zaměstnavatele, nikoli závazku zaměstnance. Rozdíl mezi náhradním a běžným mýtným však může představovat škodu, za kterou řidič zaměstnavateli odpovídá.