Podle vládní strategie očkování proti Covid-19 v České republice patří mezi přednostní skupiny očkovaných zdravotničtí pracovníci pracující ve zdravotnických zařízeních a pobytových zařízení sociálních služeb, zaměstnanci základních složek integrovaného záchranného systému (zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky), dále příslušníci armády pomáhající v zařízeních pobytových služeb, epidemiologové pohybující se v terénu a zaměstnanci ministerstev vnitra a vězeňské služby pracující s covid pozitivními osobami.

Obecně platí, že je v zájmu zaměstnanců, aby se očkování na COVID-19 dobrovolně podrobili a tím přispěli ke snižování rizika onemocnění a dalšího šíření nákazy. Na druhé straně zkušenosti z aplikační praxe ukazují, že ne všichni zaměstnanci mají vůli se očkování proti Covid-19 podrobit (např. ze zdravotních důvodů, z důvodů plánovaného těhotenství a obav z důsledků očkování na průběh těhotenství apod.). Z hlediska posouzení právních povinností zaměstnance je rozhodující dikce § 106 odst. (4) písm. b) zák. práce, dle které je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. … Zaměstnanec je povinen podrobit se pracovnělékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy. Aktuálně jsou tzv. povinná očkování stanovena vyhláškou č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. V uvedené vyhlášce se jako tzv. povinná očkování dospělých uvádějí např. očkování proti virové hepatitidě A a B (žloutenka typu A a B), proti vzteklině, proti spalničkám, nicméně očkování proti Covid-19 jako povinné prozatím stanoveno není.

Z citovaného znění § 106 odst. (4) písm. b) zák. práce je zřejmé, že právní povinnost podrobit se očkování proti Covid-19 zaměstnanec nemá, neboť zatím není v ČR žádným zvláštním předpisem stanoveno očkování proti Covid-19 jako povinné, a to ani v těch případech, kdy při pracovní činnosti zaměstnance existuje – objektivně vzato – vyšší riziko onemocnění nemocí Covid-19. Právní povinnost podrobit se očkování proti Covid-19 nelze dovodit ani z obecné povinnosti všech zaměstnanců uvedené § 106 odst. (4) písm. b) zák. práce, která ukládá každému zaměstnanci dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání.

Zaměstnavatel tak nemůže neočkované zaměstnance žádným způsobem znevýhodnit či sankcionovat (např. odebráním osobního ohodnocení) za to, že se odmítli podrobit očkování. Případné odmítnutí podrobit se očkování, ať už je ze strany zaměstnance zdůvodněno (např. odkazem na jeho zdravotní stav), nebo není zdůvodněno nijak, nelze považovat za porušení pracovní kázně ani za nesplňování požadavků pro řádný výkon práce. Případné nepodrobení se očkování proti Covid-19 nelze kvalifikovat jako důvod pro dání výpovědi zaměstnanci podle § 52 písm. g) ani f) zák. práce, a ani pro dání tzv. vytýkacího dopisu ve smyslu zmíněných ustanovení zákona.

Pokud se zaměstnanec odmítne očkování podrobit, může být zaměstnavatelem jednostranně převeden v rámci pracovní smlouvy např. na jiné pracoviště v rámci zaměstnavatele, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil. Jedná se ovšem jen o možnost převedení v rámci sjednaného druhu práce, tedy de facto o využití tzv. dispozičního oprávnění zaměstnavatele, kdy druh práce zůstává stejný, pouze je vykonáván např. jen na jiném pracovišti. Pokud by zaměstnavatel v případě odmítnutí očkování nevyužil možnost převedení v rámci sjednané pracovní smlouvy, může zaměstnanci určit překážku v práci (v praxi půjde de facto o zákaz vstupu na pracoviště), v tomto případě by se jednalo o placenou překážku v práci na straně zaměstnavatele s právem zaměstnance na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku, neboť důvodem překážky není zdravotní nezpůsobilost či neschopnost zaměstnance konat práci, nýbrž důvodem jejího nařízení je preventivní opatření na straně zaměstnavatele.

Zaměstnavatel má povinnost vybavit zaměstnance takovými ochrannými osobními pracovními prostředky, aby mohl práci konat. Jestliže až dosud konali zaměstnanci týdny a měsíce práci na i bez očkování proti Covid-19, pak samotné nepodrobení se očkování neznamená, že by se tím zaměstnanec stával nezpůsobilým práci konat. Práci nadále konat může i bez očkování, musí však být vybaven všemi předepsanými ochrannými osobními pracovními prostředky.

Výše uvedené závěry nic nemění na tom, že je v zájmu samotného zaměstnance, aby se očkovat nechal a zaměstnavatel by měl učinit maximum možného, aby zaměstnance formou doporučení motivoval k tomu, aby se očkování podrobili.