V době pandemie Covid-19 a diskusí o tom, zda přijde či nepřijde na podzim „druhá vlna“, je pro zaměstnavatele poučné sledovat názory Nejvyššího soudu v otázce povinností zaměstnance během dočasné pracovní neschopnosti, které předestřel v rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 3212/2019.

V projednávané věci bylo předmětem sporu propuštění zaměstnance za to, že za sebe řádně nezajistil zastupování v rámci zaměstnavatele během své delší pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud vyšel z úvahy, že samou podstatou dočasné pracovní neschopnosti je akceptování toho, že zaměstnanec není s to plnit své základní pracovněprávní povinnosti. Jinými slovy zaměstnanec není povinen během dočasné pracovní neschopnosti pro zaměstnavatele pracovat, a ten mu zároveň z téhož důvodu neplatí mzdu. Zaměstnanec je hmotně zajištěn poskytnutím náhrady mzdy zaměstnavatelem a následně nemocenského ze systému nemocenského pojištění. Z toho logicky plyne závěr soudu, že zaměstnance během dočasné pracovní neschopnosti nelze postihovat za neplnění pracovních povinností nebo pokynů zaměstnavatele.

Specifickým případem by pak byla situace, kdy by zaměstnanec byl sice uznán dočasně práce neschopným, ale přesto by se rozhodl pro zaměstnavatele ze své vůle pracovat. V takovém případě Nejvyšší soud připouští, že se zaměstnanec při výkonu práce porušení pracovních povinností dopustit může, a zaměstnavatel ho proto může i odpovídajícím způsobem potrestat.

Praktickým doporučení ze závěrů Nejvyššího soudu je trvat u klíčových zaměstnanců na zajištění jejich zastupitelnosti pro případ náhlé nemoci nebo úrazu preventivně, protože pokud už k takové nešťastné události dojde, může být obtížné zaměstnance přimět ke spolupráci disciplinárními nástroji.