Nejvyšší správní soud se v nedávném rozsudku ze dne 7. 2. 2023, čj. 10 Afs 61/2022-41 zabýval zajímavou otázkou, jak optikou daňových předpisů pohlížet na peněžní odměny, které dodavatel poskytne zaměstnancům svých obchodních partnerů.

V posuzovaném případě výrobce elektrospotřebičů dodávající své výrobky do řady maloobchodních prodejen svých obchodních partnerů zavedl pro prodejce (zaměstnance) svých odběratelů (po dohodě s jejich zaměstnavateli, tedy jeho obchodními partnery) zajímavý benefit. Obsluha na prodejně sbírala body do šekové knížky za každý prodaný elektrospotřebič výrobce a tyto body si mohli následně u výrobce nechat proplatit, a to v hotovosti, složenkou nebo bankovním převodem.

Na tuto praxi se ale zaměřil finanční úřad, který doměřil výrobci daň z příjmů fyzických osob ve výši necelého půl milionu a dále penále ve výši téměř 100 tis. Kč, a to s odůvodněním, že tyto benefity zaměstnanců obchodních partnerů byly příjmem ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů. Výrobce elektrospotřebičů se odvolal k finančnímu ředitelství, které řízení zastavilo, protože se podle něj neprokázalo, že výdělek prodejců z šekových knížek souvisí s jejich příjmem ze zaměstnaneckého poměru k obchodním partnerům výrobce. Po přezkumném řízení ale následně odvolací finanční ředitelství potvrdilo původní platební rozkazy a stěžovateli (výrobci elektrospotřebičů) napodruhé nepomohlo ani odvolání.

Stěžovatel se proti rozhodnutí bránil žalobou, která ale byla zamítnuta s odůvodněním, že v rámci právní úpravy příjmů ze závislé činnosti fyzických osob není podstatné, zda zaměstnanci vykonávají závislou činnost přímo pro stěžovatele, ale že jejich výdělek z benefitního programu stěžovatele přímo souvisí s hlavním příjmem zaměstnanců. Podle soudu jsou pojmy zaměstnanec a zaměstnavatel, uvedené v § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů pouhou legislativní zkratkou. 

Stěžovatel neuspěl ani s následnou kasační stížností, když Nejvyšší správní soud (NSS) definitivně určil, že i tento druh příjmů může být příjmem ze závislé činnosti, byť prodejci nebyli v pracovněprávním vztahu k výrobci elektrospotřebičů. Soud své rozhodnutí NSS odůvodnil tak, že § 6 zákona o daních z příjmů definuje příjmy ze závislé činnosti velmi široce a neplyne z něj, že by plátce příjmu musel být zaměstnavatelem zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů. Už v dřívější judikatuře (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Afs 29/2005-91) Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „předpokladem pro posouzení příjmů podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů je existující souvislost mezi takovými příjmy a závislou činností.“ Nejvyšší správní soud poukázal na zcela zřejmý úmysl zákonodárce pojmout pod předmět daně co nejširší možný okruh plnění, na která zaměstnanci vzniká nárok v souvislosti s výkonem závislé práce.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, že pojmy „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“ v zákoně o daních z příjmů nejsou totožné se stejnými pojmy v pracovním právu. Není tak dle NSS podstatné, zda dané příjmy zaměstnanci plynou od jeho zaměstnavatele, ale že souvisí s výkonem hlavní závislé činnosti. Tato podmínka pak byla dle NSS naplněna, když produkty výrobce prodávali zaměstnanci během pracovní doby v prodejnách svých zaměstnavatelů a plnili tím svou pracovní povinnost. Text na šekové knížce navíc evidentně směřoval k tomu, že se jedná o motivaci za prodej produktů výrobce. Též průvodní text v šekové knížce jasně ukazoval, že benefitní program byl zaměřen výhradně na prodejce obchodních partnerů stěžovatele, nikoli na širší veřejnost či spotřebitele.

K argumentu výrobce elektrospotřebičů, že by takovýmto výkladem byl omezen v soukromoprávních vztazích, NSS uzavřel, že „stěžovatelka může své soukromoprávní vztahy upravovat, jak chce. Nemůže se však vyhnout veřejnoprávním důsledkům soukromoprávních jednání. Pokud stěžovatelka poskytuje plnění, které přímo souvisí s výkonem závislé činnosti, musí dostát své veřejnoprávní povinnosti a řádně tyto příjmy zdanit.“