Nejvyšší soud ČR se v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1840/2020 ze dne 27. 8. 2020 zabýval právní otázkou, zda zaměstnanci přísluší náhrada odměny z dohody o pracovní činnosti za dobu, kdy mu není přidělována žádná práce, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že je třeba mít na zřeteli, že na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se vztahují ustanovení zákoníku práce upravující výkon práce v pracovním poměru s výjimkou taxativního výčtu ustanovení uvedených v § 77 odst. 2 zákoníku práce. Veškerá ostatní v § 77 odst. 2 nevyjmenovaná ustanovení zákoníku práce upravující výkon práce v pracovním poměru se na výkon práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr vztahují.

Pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou ovládány ovládán větší flexibilitou a smluvní volností, kdy zaměstnavatel nemusí rozvrhovat zaměstnancům pracovní dobu.

Nejvyšší soud v této souvislosti potvrdil, že v dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr, resp. v dohodě o pracovní činnosti je možné sjednat rozsah práce pouze jako maximální a nikoli jako pevně stanovený. Zaměstnavatel tedy nemusí v rámci dohody o pracovní činnosti přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu maximálně sjednané pracovní doby, jak je tomu povinen u zaměstnanců v pracovním poměru, nýbrž je oprávněn přidělovat zaměstnanci práci v rámci maximálního rozsahu pracovní doby dle svých potřeb. Na druhou stranu však nic nebrání tomu, aby si zaměstnavatel se zaměstnancem přesto sjednali rozvržení pracovní doby, a to zcela podle jejich svobodné vůle.

Podle Nejvyššího soudu si tak může zaměstnavatel se zaměstnancem například sjednat, ve kterých dnech je zaměstnanec práce povinen vykonat, ale bez bližšího rozvržení pracovní doby v těchto dnech. V takovém případě je pak zaměstnavatel povinen ve sjednaných pracovních dnech zaměstnanci přidělit práci s tím, že přesné vymezení pracovní doby v těchto dnech je ponecháno jeho aktuálním potřebám. Nebo také zaměstnavatel může vypracovat písemný rozvrh pracovní doby (pracovních směn) pro určité období (týdenní, měsíční nebo jiné) a seznámit s ním zaměstnance. Potom je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle tohoto rozvrhu a zaměstnanec je povinen v této době pracovat. Jestliže zaměstnavatel v této době nepřidělí zaměstnanci sjednanou práci, a zaměstnanec je připraven, schopen a ochoten práci vykonávat, má zaměstnavatel povinnost – obdobně jako v případě pracovního poměru – zaplatit zaměstnanci náhradu odměny z dohody o pracovní činnosti z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce), a to ve výši průměrného výdělku určeného podle ustanovení § 351 a násl. zák. práce.

Závěr

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zaměstnancům pracujícím na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr může vzniknout nárok na náhradu odměny z těchto dohod. Případný nárok zaměstnanců na tuto náhradu pak závisí na ujednání příslušné dohody a také na skutečnosti, zda zaměstnavatel, ač nemusel, rozvrhl zaměstnanci pracovní dobu a následně práci podle tohoto rozvrhu nepřidělil.