Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dne 14. února 2023 ve věci č. 21884/18 – Halet proti Lucembursku[1]konstatoval v poměru 12:5, že trestní odsouzení stěžovatele – whistleblowera z důvodu zpřístupnění důvěrných dokumentů zaměstnavatele ze soukromého sektoru ohledně daňových praktik nadnárodních společností médiím, představovalo porušení jeho svobody projevu, zejména svobody šířit informace, chráněné článkem 10[2] Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a přiznal stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 15.000 EUR.

Skutkový stav

Stěžovatel pracoval u společnosti PricewaterhouseCoopers („PwC“), poskytovatelky služeb v oblasti auditu, daňového poradenství a řízení podniků. PwC v rámci své činnosti připravovala daňová přiznání pro své klientů a v jejich zastoupení žádala daňové úřady o předběžná daňová rozhodnutí. V letech 2012–2014 uveřejnily různé sdělovací prostředky několik stovek takových důvěrných dokumentů – smlouvy uzavřené mezi PwC, jednající za nadnárodních společností, a lucemburskými daňovými orgány v letech 2002 až 2012, aby upozornila na praxi velmi výhodných daňových dohod.

Již 2011 bývalý zaměstnanec PwC A.D. (osoba odlišná od stěžovatele) předal 45.000 stránek dokumentů novináři, který je použil v publicistickém televizním pořadu vysílaném v roce 2012. Stěžovatel se rozhodl v reakci na uveřejnění těchto důvěrných informací oslovit stejného novináře a předal mu čtrnáct daňových přiznání nadnárodních společností a dva průvodní dopisy. Novinář použil některé z dokumentů předaných stěžovatelem k dalšímu publicistickému pořadu na stejné téma. V listopadu 2014 bylo těchto šestnáct dokumentů předaných stěžovatelem zveřejněno na internetu sdružením investigativních novinářů (tzv. “Luxleaks” aféra). “Luxleaks” aféra neměla pro PwC dlouhodobější negativní ekonomický dopady. Obrat PwC klesl pouze na jeden rok. 

Národní trestní řízení

Stěžovatel byl PwC v prosinci 2014 propuštěn s výpovědní dobou a bylo proti němu vedeno trestní řízení, v rámci kterého mu národní soudy neudělily status oznamovatel (whistelblowera) a související ochranu, která mu mohla zajistit zproštění obvinění. Stěžovatel byl odsouzen k pokutě EUR 1,000. Naproti tomu A.D., jenž médiím předal důvěrné dokumenty klientů PwC jako první, byla tato ochrana udělena.

Řízení před ESLP pro porušení čl. 10 Úmluvy

ESLP byla předložena stížnost, ve které bylo namítáno, že trestní odsouzení představovalo nepřiměřený zásah do stěžovatelova práva na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy. V květnu 2021 byla tato stížnost posouzena senátem třetí sekce ESLP se závěrem, že nedošlo k porušení článku 10, neboť došli k závěru, že pro sdílení důvěrných dokumentů PwC sdělovacím prostředkům neexistoval dostatečný veřejný zájem, který by vyvážil újmu způsobenou společnosti PwC, a že sankce byla přiměřená. Tato věc byla postoupena velkému senátu ESLP. 

Velký senát ESLP konstatoval, že odsouzení stěžovatele představovalo zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu. Podle lucemburského práva mělo přijetí oznámení odvozené z článku 10 Úmluvy za následek, že trestný čin, který musel být spáchán v důsledku zveřejnění informací obecného zájmu v dobré víře a přiměřeným a vhodným způsobem, vedlo ke zproštění obžalovaných viny. ESLP zkoumal, jestli oznámení stěžovatele mělo požívat ochrany stanovené pro whistleblowery. 

Obecné principy ochrany oznamovatelů (whistleblowerů) 

Velký senát ESLP poukázal a aktualizoval kritéria, která poprvé stanovil ve svém rozhodnutí ve věci Guja proti Moldavsku (č. 14277/04, ze dne 12. února 2008, § 72–78). Jedná se o kritéria, na základě kterých se posuzuje, zda a v jakém rozsahu se jedinec, jenž prozradil důvěrné informace získané na pracovišti, může spoléhat na ochranu článku 10 Úmluvy a specifikuje okolnosti, kdy sankce uložené z důvodu zveřejnění informací představují zásah do svobody projevu.

ESLP dovodil již v případě (Heinisch proti Německu), že tato ochrana se může vztahovat i na zaměstnance v soukromém sektoru, byl-li takový zaměstnanec jedinou osobou nebo součástí malé kategorie osob, která si byla vědoma toho, co se děje nebo dělo se na pracovišti, a byl-li tedy nejlépe způsobilý jednat ve veřejném zájmu tím, že upozorní zaměstnavatele nebo širokou veřejnost. Rozhodující je fakticita pracovněprávního vztahu, nikoliv právní status. Je třeba vzít v potaz specifické rysy pracovního vztahu. Na jedné straně je tu povinnost loajality, zdrženlivosti a diskrétnosti, která je vlastní vztahu podřízenosti zaměstnance a případně povinnost dodržovat zákonnou povinnost mlčenlivosti a na druhé straně tu je ekonomická zranitelnosti zaměstnanec a riziko, že zaměstnavatel uplatní proti zaměstnanci – oznamovateli odvetná opatření. 

ESLP zdůraznil nutnost stability a předvídatelnosti své judikatury z hlediska právní jistoty, a proto potvrdil a konsolidoval zásady stanovené v jeho dosavadní judikatuře týkající se ochrany oznamovatelů. Jedná se o šest následujících kritérií:

1. Kanály použité pro zveřejnění 

Zveřejnění je považováno za krajní případ v situaci, kdy není možné postupovat jinak. Ačkoliv je preferováno užití vnitřního oznamovacího systému s ohledem na princip loajality, určité okolnosti mohou ospravedlnit přímé použití "vnějšího oznamování – zveřejnění". Zejména je-li vnitřní oznamování systém nespolehlivý, neúčinný, oznamovatel byl pravděpodobně vystaven odvetným opatřením nebo pokud by se informace týkaly samotné podstaty činnosti dotyčného zaměstnavatele. ESLP je toho názoru, že kritéria vztahující se ke způsobu oznamování je třeba posuzovat s ohledem na okolností každého případu a určit tak nejvhodnější kanál v daném případě.

2. Pravost zveřejněných informací

Po oznamovatelích nelze požadovat, aby v době zveřejnění prokázali pravost zveřejněných informací. Ochrana poskytovaná článkem 10 Úmluvy nemá být odepřena pouze na základě toho, že se následně ukáže, že informace jsou nepřesné. Nicméně oznamovatel se musí chovat zodpovědně a snažit se informace ověřit před jejich zveřejnění.

3. Dobrá víra

Je nutné ověřit, zda byl oznamovatel motivován ke zveřejnění osobním prospěchem či záští proti jeho zaměstnavateli, nebo zda existoval jiný skrytý motiv. Soud tak posuzuje např. obsah zveřejněných informací, adresáty. Kritérium dobré víry je spojeno s pravdivostí zveřejnění informací. Soud by neměl mít důvody pochybovat o tom, že oznamovatel při zveřejnění jednal v přesvědčení, že informace byly pravdivé a že jejich zveřejnění bylo ve veřejném zájmu (Gawlik v. Lichtenštejnsko). Naproti tomu oznamovatel, jehož tvrzení byla založena na pouhých fámách a který neměl žádné důkazy na jejich podporu, nebyl považován za osobu jednající v "dobré víře" (Soares proti Portugalsku).

4. Veřejný zájem na zveřejněných informacích 

Obecně u případů týkajících se článku 10 Úmluvy platí, že zájem, který může mít veřejnost na konkrétních informacích, může být tak závažný, že převáží i nad zákonem uloženou povinností mlčenlivosti. Dle názoru ESLP přístup veřejnosti k úředním dokumentům, včetně údajů o daních, zajišťuje dostupnosti informací pro účely umožnění diskuse o věcech veřejného zájmu. 

V případech, kde se uplatní ochrana oznamovatelů, se ESLP zaměřuje na zjištění, zda zveřejněné informace jsou ve „veřejném zájmu“, a to s ohledem na obsah zveřejněných informací a na způsob jejich zveřejnění. 

Podle judikatury ESLP byl veřejný zájem shledán např. u zveřejnění informací zahrnující „zneužití funkce“, „nevhodné chování“ a „protiprávní jednání nebo pochybení“, či „nedostatky“ nebo informace o „sporném“ a „diskutabilním“ chování nebo praktikách. Dále byly ve veřejném zájmu např. informace o nezákonných jednáních, praktikách nebo chování na pracovišti, nebo jednání, praktiky nebo chování, které byly sice legální, ale zavrženíhodné. Veřejný zájem by shledán i u zveřejnění informací, které se týkaly fungování orgánů veřejné moci v demokratické společnosti a vyvolaly veřejnou diskusi, což vyvolalo kontroverzi, která mohla vyvolat oprávněný zájem veřejnosti na tom, aby se s těmito informacemi seznámila a mohla tak dospět k informovanému názoru. 

5. Způsobená újma

Újma způsobená zaměstnavateli musí být porovnána s veřejným zájmem na zveřejněných informacích. I újmu soukromému subjektu (negativní dopad na pověst či na obchodní zájmy, ochrana majetku) je třeba poměřovat s veřejným zájmem na zveřejněných informacích. Zveřejnění by také mohlo vést k dalším škodlivým důsledkům tím, že současně ovlivní veřejné zájmy, jako je zejména širší hospodářský prospěch, ochrana majetku, zachování chráněného tajemství, jako je důvěrnost v daňových záležitostech nebo profesní tajemství, nebo důvěra občanů v poctivost a spravedlnost fiskálních politik států. V takovém případě je nutné provést balanční test a posoudit přiměřenost zásahu do práva na svobodu projevu oznamovatelů chráněného článkem 10 Úmluvy.

6. Přísnost sankcí

Sankce proti oznamovatelům mohou mít různou podobu, ať už profesní, disciplinární, civilní nebo trestní. Použití trestního řízení by mohlo být neslučitelné s výkonem svobody projevu oznamovatele, s ohledem na důsledky pro jednotlivce, který oznámení učinil, a na ochromující účinek na ostatní osoby, které by se mohly dopustit protiprávního jednání. V mnoha případech by však v závislosti na obsahu sdělení a povaze jím porušené povinnosti mlčenlivosti nebo tajemství mohlo být jednání dotčené osoby oprávněně považováno za trestný čin.

Jak ESLP aplikovat obecné zásady na případ pana Helmeta? 

V daném případě byl zaměstnavatel soukromým subjektem, stěžovatel však měl zákonnou povinnost zachovávat profesní mlčenlivost, a to nad rámec povinnosti loajality, kterou se obvykle řídí vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; a konečně, skutečnost, že třetí osoba již učinila odhalení týkající se činnosti téhož zaměstnavatele před napadenými zveřejněním. Informace získal stěžovatel trestným činem a porušil tím svou profesní mlčenlivost.

Ohledně kritéria „1. Kanály použité pro zveřejnění“ ESLP konstatoval, že daňová optimalizace a daňová přiznání vypracovaná společností PwC byly legální, proto nebyl důvod, aby oznamovatel upozornil své nadřízené. ESLP proto dovodil, že účinnou cestou pro šíření informací veřejného zájmu bylo využití externího oznamovacího kanálu, včetně médií.

Kritéria „2. Pravosti zveřejněných informací“ a „3. Dobré víry“ byla též v daném případě naplněna, neboť zveřejněné informace byly pravdivé a informování veřejnosti prostřednictvím médií bylo jediným reálným způsobem, jak upozornit na danou věc. 

Kritérium „4. Veřejného zájmu na zpřístupněných informacích“ nemohlo být posuzováno v rámci střetu práv, ale vyžadovalo nastolení spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy, a to posouzením podle článku 10 Úmluvy. Je třeba připomenout, že stěžovatel předal dotčené materiály novináři několik měsíců po prvním zveřejnění pořadu, který zpochybňoval praxi daňových přiznání a předběžných daňových rozhodnutí a lucemburských daňových úřadů. Dokumenty nepřinesly žádné nové informace, proto škoda způsobená zaměstnavateli "převážila nad obecným zájmem", který s sebou neslo zveřejnění dokumentů. Nicméně skutečnost, že se v době zveřejnění již vedla debata o daňových praktikách v Lucembursku, sama o sobě nemohla vyloučit, že tyto informace mohou být rovněž předmětem veřejného zájmu.

Veřejný zájem na zpřístupněných informacích je nejen jejich odhalení, ale i snahou vyvolat změnu a dosáhnout nápravy ze strany příslušných orgánů veřejné moci nebo dotčených soukromých osob/společností. Zveřejněné informace přinesly nový pohled na danou problematiku a přispěly k důležité debatě o "vyhýbání se daňovým povinnostem, osvobození od daní a daňových únicích" tím, že obsahovaly data o výši zisků vykázaných dotčenými nadnárodními společnostmi, o politických rozhodnutích učiněných v Lucembursku v oblasti zdanění právnických osob a o jejich důsledcích z hlediska daňové spravedlnosti na evropské úrovni, a dále zejména ve Francii. Stěžovatel vybral daňová přiznaní známých nadnárodní společnosti, což mělo relevanci a bylo významné pro danou debatu. Uveřejněné informace umožnili lépe pochopit komplexnost daňové optimalizace. ESLP došel k závěru, že zpřístupnění těchto informací bylo ve veřejném zájmu, a to nejen ve vztahu k Lucembursku, ale i dalším zemím, jejichž daňové příjmy by mohly být odhalenými praktikami ovlivněny.

Posuzují-li se škodlivé následky, nelze se dle ESLP omezovat pouze na potenciální finanční dopad zveřejnění. V dané věci bylo konstatováno, že společnost PwC utrpěla újmu na pověsti, a to zejména u svých klientů, jelikož napadené odhalení mohlo zpochybnit její schopnost zachovat důvěrnost svěřených finančních dat. Nicméně zaměstnavateli nevznikla žádná dlouhodobá újma. Zveřejnění informací alespoň do určité míry mohlo uškodit soukromým zájmům a pověsti nadnárodních společností, jejichž jména byla odhalena. Na poli veřejného zájmu ESLP identifikoval jak zájem na prevenci a trestání krádeží (vzhledem k podvodnému získání nosiče dat), tak na dodržování povinnosti profesní mlčenlivosti (jejímž cílem je zaručit důvěryhodnost některých profesí). Nicméně ESLP byla zkoumána pouze újma způsobená společnosti PwC.

ESLP konstatoval, že vnitrostátními soudy při vyvažování zájmu nesplnily požadavky, které v tomto případě soud definoval, neboť nezohlednily všechny negativní dopady zveřejnění. ESLP sám provedl „vyvážení (balanční test)“, kdy konstatoval, že informace zveřejněné stěžovatelem byly nepochybně ve veřejném zájmu. Na druhou stranu zveřejněné informace byly obstarány krádeží dat ze strany stěžovatelem a porušením jeho profesní mlčenlivosti. Vzhledem k závěrům ESLP o významu vnitrostátní i evropské veřejné diskuse o daňových praktikách nadnárodních společností podpořené zveřejněnými informacemi, převážil dle názoru ESLP veřejný zájem na zveřejnění těchto informací nad všemi škodlivými účinky.

Při posouzení přísnosti sankce soud vzal potaz, že stěžovatel byl svým zaměstnavatelem (PwC) propuštěn, byť s výpovědní dobou. Následně byl trestně stíhán, uznán vinným a byl mu udělen peněžitý trest ve výši 1 000 eur, což vzbudilo pozornost médií a mělo dopad na jeho profesní kariéru. 

S ohledem na povahu uložených sankcí a jejich kumulativních účinků, zejména na odrazující účinek této sankce pro svobodu projevu stěžovatele nebo jakéhokoliv jiného oznamovatele, a především s ohledem na závěr, k němuž ESLP dospěl po zvážení dotčených zájmů (balančního testu), nelze trestní odsouzení stěžovatele považovat za přiměřené z hlediska sledovaného cíle. ESLP tak dospěl k závěru, že zásah do práva stěžovatele na svobodu projevu, zejména do jeho svobody šířit informace, nebyl nezbytný v demokratické společnosti, a došlo tak k porušení článku 10 Úmluvy.