Nejvyšší správní soud (NSS) nedávno zveřejnil další zajímavý rozsudek (sp. zn. 8 Ads 65/2024 ze dne 25. 2. 2024) vyjadřující se k nelegálnosti tzv. švarcsystému, tedy nedovoleného výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Za závislou práci přitom zákoník práce považuje práci vykonávanou zaměstnancem osobně, ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů. Jsou-li tato kritéria splněna, musí být daná činnost vykonávána výlučně v režimu podle zákoníku práce. 

V konkrétním případě byla obchodní společnost shledána Oblastním inspektorátem práce (OIP) vinnou ze spáchání přestupku podle zákona o zaměstnanosti v podobě umožnění výkonu nelegální práce, za kterou je považován i švarcsystém, a byla jí za to uložena pokuta ve výši necelých 450 000 Kč. 

Jednalo se o spolupráci mezi danou společností a dvěma fyzickými osobami na základě obchodních smluv, kdy tyto fyzické osoby dodávaly své služby v oblasti organizace dopravy jako OSVČ na základě svého živnostenského oprávnění. Při posuzování charakteru této spolupráce se NSS zaměřil na naplnění jednotlivých kritérií závislé práce: 

• Podřízenost zaměstnance plyne také z jeho osobní (ekonomické i jiné) závislosti na zaměstnavateli a jde o subjektivní kategorii, tedy zda „zaměstnanec“ sám sebe vnímá jako podřízeného a v důsledku toho respektuje pokyny „zaměstnavatele“ ohledně vykonávané práce;
• Pobírání pravidelné odměny přitom představuje typicky skutečnost, která závislé postavení zaměstnance dokládá, a to tehdy, pokud tvoří ekonomicky významný zdroj zaměstnancových příjmů – nemusí se ale nutně jednat o příjem jediný. Pokud tak OSVČ sice fakturuje více odběratelům, ale od jednoho z nich plyne naprostá většina příjmů dané OSVČ, ani pluralita odběratelů existenci závislé práce nevylučuje; 
•  Na závislou práci poukazuje také dlouhodobost dané spolupráce, jakož i začlenění dotyčné osoby do podnikatelské struktury odběratele. 

NSS také opětovně zdůraznil, že posouzení závislosti práce je výsledkem hodnocení komplexní situace a neexistuje jedna klíčová okolnost nebo znak, která by přítomnost závislé práce jednoznačně potvrdila nebo vyvrátila. Stejně tak závěr o závislosti práce nelze zvrátit poukazem na jednu konkrétní okolnost. 

Podle NSS také platí, že ani pokud určité jednání spadá do kategorie tzv. obojetných činností (tedy činností, které lze obecně vykonávat jak v režimu OSVČ spolupráce, tak v pracovním poměru), automaticky to neznamená, že se v konkrétním případě nejedná o závislou práci. I tehdy je totiž zapotřebí hodnotit, zda dané jednání splňuje kritéria závislé práce, či nikoliv. Tam, kde jsou znaky závislé práce naplněny, jsou pak strany povinny tuto činnost vykonávat v režimu zákoníku práce, a to bez ohledu na smluvní volnost. Strany si tedy nemohou vybrat jiný typ spolupráce dle své preference. 

Z judikátu plyne i jedna další zajímavá skutečnost. Ve správním řízení u OIP, které soudnímu řízení předcházelo, přičetl OIP kontrolované společnosti k tíži skutečnost, že po určitém čase u ní jedna z dotyčných fyzických osob přešla do pracovního poměru (a původní OSVČ smlouva byla nahrazena smlouvou pracovní, tedy smlouvou „správnou“). Podle OIP se jednalo o podstatnou indicii, že předchozí způsob spolupráce představoval zakázaný švarcsystém. Namísto, aby OIP „ocenil“, že strany uvedly své záležitosti do pořádku, jim takový postup v očích OIP naopak přitížil. 

Závěr pro praxi: 

Kromě toho, že by smluvní strany měly vždy pečlivě vyhodnocovat, zda způsob jejich spolupráce nenaplňuje znaky závislé práce, kterou lze vykonávat jen v pracovněprávním vztahu, by také měly být opatrné při přechodu z modelu spolupráce v režimu OSVČ do pracovního poměru. Může hrozit, že tento postup bude minimálně ze strany inspektorátů práce vnímán jako zpětné potvrzení nelegální praxe. Je proto vhodné takové změny smluvního vztahu doprovodit dostatečným zdokumentováním změny okolností odůvodňující přeměnu charakteru dosavadní spolupráce. 

18. 3. 2025