Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3678/18 ze dne 10. 3. 2020 potvrdil, že výpověď daná zaměstnanci v ochranné době je sice neplatná pro porušení zákazu výpovědi, ale i této neplatnosti se zaměstnanec musí včas dovolat u soudu.

Zaměstnankyně konkrétně dostala od zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. V době doručení výpovědi byla nicméně zaměstnankyně těhotná a toto následně zaměstnavateli oznámila a namítla, že výpověď je pro porušení zákoníku práce neplatná. Zaměstnankyně nicméně nepodala do 2 měsíců od skončení pracovního poměru žalobu na určení neplatnosti výpovědi – tu podala až po půl roce poté, co jí zaměstnavatel oznámil, že její pracovní poměr považuje za platně skončený.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl, nicméně odvolací soud i Nejvyšší soud byly jiného názoru. Zaměstnankyně proto podala ústavní stížnost, ale nevyhověl jí ani Ústavní soud. Ten konkrétně uvedl, že "v případě kdy je zaměstnankyni dána výpověď v době, kdy je již těhotná, … je to důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V takovém případě je na zaměstnankyni, aby neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnila podle § 72 zákoníku práce u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.“

Sluší se ještě podotknout, že zaměstnankyni nepomohlo ani to, že poté, co zaměstnavateli oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, jí zaměstnavatel zaslal náhradu mzdy za měsíc následující po uplynutí výpovědní doby. Byť tedy u zaměstnankyně mohlo vzniknout přesvědčení, že zaměstnavatel respektuje, že je výpověď neplatná, pořád bylo potřeba, aby včas podala žalobu. To však zaměstnankyně neučinila a Ústavní soud i proto uzavřel, že „pozdním podáním žaloby si stěžovatelka sama "zmařila" možnost domoci se u soudu určení neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí.“