Předmětem sporu byla platnost výpovědi z pracovního poměru daná zaměstnanci (žalobci) z důvodu závažného porušování povinností a následně zejména otázka, jak vyložit pojem „imperativní ustanovení“ v čl. 6 Římské úmluvy[1] a zda se na posouzení platnosti výpovědi použije český zákoník práce.
Římská úmluva se zde aplikovala, protože:
- pracovní poměr žalobce vznikl v říjnu 2009 (nařízení Řím I, které již používá pojem „kogentní ustanovení“, je účinné od 17. prosince 2009);
- strany si na základě dohody podřídily pracovní smlouvu zaměstnance právu Spojených států amerických, právu státu District of Columbia; a
- zaměstnanec vykonával svoji práci pro zaměstnavatele v České republice.
Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí[2] nejprve shrnul relevantní ustanovení Římské úmluvy:
- podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy se strany mohou svobodně dohodnout, kterým právem se bude řídit (pracovní) smlouva (zde právo Spojených států amerických, právo státu District of Columbia);
- podle čl. 6 odst 1. Římské úmluvy bez ohledu na čl. 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva, které by bylo použito podle čl. 6 odst. 2 v případě neexistence volby rozhodného práva;
- podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle čl. 3 řídí právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi (zde právo České republiky).
Nejvyšší soud se odklonil od svého dřívějšího restriktivního názoru, že „imperativní ustanovení“ jsou (pouze) ta ustanovení se zásadním a nenahraditelným společenským významem, která je nutné použít vždy bez ohled na volbu práva, např. zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích.[3]
Nyní, i s ohledem na dostupnou tuzemskou i zahraniční odbornou literaturu, soud potvrdil širší pojetí „imperativních ustanovení“ jako kogentních ustanovení práva, tj. ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit, s cílem zajistit zaměstnancům vyšší ochranu, než jim poskytuje (platně) zvolené právo.
Vzhledem k tomu, že české právo poskytuje vyšší standard ochrany zaměstnancům v případě výpovědi než zvolené právo Spojených států amerických, soudy nižších stupňů správně dovodily neplatnost výpovědi z důvodu její neurčitosti a nedostatečné intenzity porušených povinností.
Pro úplnost, ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí NS ČR byla Ústavním soudem ČR odmítnuta[4].
Anna Diblíková, advokátka